pplk. Arnošt Valenta

Single Image   Podplukovník in memoriam Arnošt Valenta se narodil 25. října 1911 ve Svébohově, malé podhorské obci severně od Zábřehu. Valentův otec brzo po synově narození padl hned na začátku první světové války. Arnošt vychodil obecnou školu ve Svébohově a od roku 1925 studoval na reálném gymnáziu v Zábřehu, kde v roce 1933 složil maturitu s velmi dobrým prospěchem. Protože však na další studia rodině nezbývalo, nastoupil hned vojenskou prezenční službu. Toužil po kariéře vojenského letce, jeho žádost o přijetí do leteckého učiliště v Prostějově však byla ze zdravotních důvodů zamítnuta, a tak se musel spokojit se studiem na vojenské akademii v Hranicích. Odtud byl v srpnu 1936 vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty a převelen do Bratislavy k 39. pěšímu výzvědnému pluku gen. Grazianiho jako velitel roty.
   Už na gymnáziu k Valentovým nejoblíbenějším předmětům patřila filozofie, franština a dějepis. V bratislavě teď využil příležitosti a zapsal se jako posluchač historie, francouzského jazyka a literatury na Filozofické fakultě Komenského univerzity. Jeho další vojenské i studijní plány však zhatil nástup nacismu, na podzim 1938 Mnichov a zábor čs. pohraničí a 15. března 1939 zánik Československa a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Hned druhý den po nacistické okupaci 16. března 1939 si do svého deníku poznamenal: "Rozhodnutí! Odjezd!"
   A skutečně už 19. března 1939 Arnošt Valenta překročil polské hranice, ve Varšavě jednal na čs. velvyslanectví i polském ministerstvu zahraničí, ale s úkolem vojenského zpravodaje informovat o dislokaci německé armády v Protektorátě se ještě do Čech vrátil. V Praze do dubna 1939 pokračoval ve vysokoškolském studiu, tentokrát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale současně se už připravoval na definitivní odchod do emigrace. Znovu polské hranice překročil 22. srpna 1939 a v Malých Bronowicích u Krakova se připojil k vojenské skupině pplk. Svobody. S ní po kruté porážce polské armády, ústupu na východ a zajetí v Sovětském svazu musel trpělivě snášet všechny útrapy dlouhého putování sovětskými internačními tábory v KAmenci Podolském, Olchovicích a Jarmolincích. Jarmolince ale naštěstí byly poslední zastávkou na této ruské anabázi. 17. března 1940 právě v Jarmolicích byl zařazen do sedmnáctičlenné skupiny prvního transportu čs. vojáků ze Sovětského svazu na Západ. O dva dny později si o svém poznání SSSR do svého deníku napsal:
   Rusko zůstalo za námi. Máme šest měsíců zkušeností z pobytu v komunistickém státě a vycházíme odtud s trapnými pocity, snad všichni, bez rozdílu - zklamáni. Je jen několik těch jednotlivců, posedlých idejemi, jejichž splnění není vidět ani zde.
   Přes Oděsu, VArnu, Cařihrad, Tripolis, Bejrút a Alexandrii odjížděl Arnošt Valenta do Francie. Loď, na které se plavil, přirazila k molu marseillského přístavu 14. dubna 1940. Ještě téhož dne byl prezentován u čs. vojenské skupiny v Agde. Do bojů ve Francii přímo nezasáhl, nekolik měsíců pracoval při vojenské správě Čs. národního výboru v Paříži. Odtud uprostřed všeobecného chaosu po kapitulaci francouzské armády namířil na jih a v přístavu Port Vendres při francouzsko-španělské hranici se mu podařilo dostat na anglickou loď Aleppa, která jako vedoucí loď třináctičlenného konvoje po čtrnáctidenní plavbě zakotvila v Liverpoolu.
Single Image    V Anglii Arnošt Valenta prošel urychleným výcvikem v kurzu pro radiotelegrafisty a navigátory v Honingtonu a po jeho absolvování byl hned (s hodností nadporučíka) přidělen k 311. čs. bombardovací peruti. K prvnímu svému operačnímu letu nad okupovanou Evropou, francouzskými městy Boulogne a Calais, startoval 9. prosince 1940. Do konce ledna 1940 se pak zůčasnil ještě bombardování belgického Ostende, holandského Vlissingenu a Rotterdamu a německého Duisburgu a Brém.
   Osudným se mu stal let jeho Wellingtonu KX-T, L 7842 s cílem na Boulogne 6. února 1941. Posádku letadla tvořili piloti npor. Petr Cigoš a rtn. Petr Uruba, navigátor škpt. Emil Bušina, střelci Gustav Kopal a npor. Karel Křížek a jako radiotelegrafista npor. Arnošt Valenta. Při letové nezkušenosti navigátora, který se účasnil svého vůbec prvního bojového letu, na zpáteční cestě posádka letounu ztratila orientaci a omylem přistála na německém polním letišti u města Flers v okupované Francii. Spolu s ostatními členy posádky byl zajat i Arnošt Valenta, převezen do německého tranzitního tábora ve Frankfurtu, potom do zajatackého tábora v Barthu na pobřeží Baltu a konečně do zajateckého tábora v Saganu (dnes polská Zagań) severně od Zhořelce.
Single Image    V celém saganském komplexu zajateckých táborů byl i tzv. Stalag Luft III, zajatecký tábor pro spojenecké letce, kterých tu bylo v době Valentova příchodu soustředěno přes 600, mezi nimi i Čechoslováci. Všichni v táboře bezmezně toužili po svobodě, na jaře 1943 proto vytvořili ilegální výbor pro útěky, jehož členem se stal i Arnošt Valenta. Uměl výborně anglicky i německy, měl jisté zkušenosti z výzvědné služby a také organizátorské schopnosti potřebné pro získání nezbytných informací, třeba o cestách v okolí tábora, o příjezdech a odjezdech vlaků, cenách jízdného apod., k pořízení map a padělaných dokumentů, obstarání jen zdánlivě drobných maličkostí, jakom byly třeba části vhodného civilního oblečení nebo vojenských uniforem, německých peněz apod. Proto i ve výboru pro útěky se Valenta, přezdívaný Angličany Wally, stal uznávanou autoritou.
Single Image    Jako nejpřijatelnější možnost útěku si zajatí vojáci zvolili vybudování podzemního tunelu za dráty tábora. V hloubce asi 10 metrů začali hloubit pro jistotu hned tunely tři, tunel Tom, Dick a Harry. Postupně se soustředili pouze na tunel Harry, Tom byl prozrazen a Dick nakonec zasypán vytěženou hlínou a pískem z Harryho. Tunel Harry, podle propočtů dlouhý 96 metrů, po osmi měsících perné práce nekolika stovek zajatců byl dokončen 14. března 1944. A jako nejvhodnější doba pro útěk byla určena noc z 24. na 25. března. Valenta jako jeden z organizátorů akce ze 70 podle zásluh vybraných a dalších 150 vylosovaných se měl pokusit o útěk jako pátý v pořadí. Tunelem ven z tábora se však před vyhlášením poplachu dostalo jen 76 uprchlíků. Nakonec při rozsáhlém pátrání, na němž se podílelo gestapo, německá bezpečnostní policie i tisíce příslušníků domobrany, byli téměř všichni postupně dopadeni. Jen třem se podařilo uniknout a dostat se až do Anglie.
   Arnošt Valenta byl zadržen spolu s několika dalšími uprchlíky asi 20 km jižně od tábora u 26. března. Všichni byli vyslýcháni nejprve v civilní věznici v Saganu a později ve Zhořelci, odkud byli postupně odváženi nákladním autem neznámo kam. 31. března 1944 na křižovatce zhořelecké silnice s dálnicí Berlín - Vratislav spolu se čtyřmi Angličany, třemi Kanaďany a jedním Polákem byl zákeřně zastřelen i Čech Arnošt Valenta, údajně pro "pokus o opětný útěk po zatčení". Podobnmý osud potkal navzdory všem mezinárodním úmluvám 50 spojeneckých letců. Viníci, příslušníci gestapa, byli v červenci 1947 tribunálem pro válečné zločiny v Hamburku odsouzeni k spravedlivým trestům.
   Nadporučík Arnošt Valenta je pohřben na hřbitově spojeneckých vojáků v Poznani. Už v roce 1941 byl vyznamenán čs. medailí Za chrabrost a posmrtně Čs. válečným křížem 1939, medailí Za zásluhy a zlatou hvězdou čs. řádu Za svobodu. Třikrát byl in memoriam povýšen, naposled v roce 1991 do hodnosti podplukovníka. 22. července 1973 byla také na kulturním domě v jeho rodišti Svébohově slavnostně odhalena jeho pamětní deska.